Handschar a jejich historie, aneb co se na české Wikipedii nedočtete, ale na chorvatské ano

Logo divize SS Handschar

Chorvatská Wikipedie udává toto:

 

,,(SS Handžar) Byla tvořena převážně chorvatskými muslimy a menším počtem katolických Chorvatů v Bosně a Hercegovině, volkovi a kosovských Albánců." 

 

,,Vznikla po četnických (Srby dělanými - četnici byli nacionalističtí Srbové) masakrech muslimů ve východní Bosně, poté muslimové chtěli od německých úřadů zbraně nebo ochranu, vytvářeli milice, aby se ochránili před četnickými útoky, které se později změnily na vojenskou jednotku. Primárním účelem jednotky byla původně ochrana domů a rodin, ale tato dohoda nebyla respektována." 

 

 

,,Je známá jako jediná jednotka SS, která po vyslání do Francie začala povstání proti Němcům a nacistickému režimu. Při této příležitosti bylo zabito osm německých důstojníků. Ti, kteří utekli, se pokoušeli připojit k francouzskému hnutí odporu, ale brzy byli chyceni a popraveni." 

 

Dzamaludin Ibrahimovič, v té době byl imámem v divizi Handžar, vzpomíná: 

 

"Byl jsem imámem (duchovním) v divizi Handzar. Když nám Bosňanům řekli, že se můžeme dobrovolně zaregistrovat do jedné německé jednotky, mnozí využili této příležitosti. V té době byla v Bosně krásná vzpomínka na rakousko-uherskou monarchii. Tak jsme se cítili nakloněni k německé říši. Německo bylo pro nás symbolem čistoty, pořádku a disciplíny. O koncentračních táborech a pronásledování Židů jsme nevěděli, protože množství dobrovolníků pocházelo z nejchudších podmínek, většinou z vesnice. Měli byste také vzít v úvahu, že četníci ve východní Bosně masakrovali tisíce muslimů, a tak jsme chtěli využít této příležitosti k obraně. "

Reconquista (článek na Czech Press Group - v závorkách náš komentář)

Po reconquistě, tedy „znovudobytí“ poloostrova katolíky, už na toleranci mnoho místa nezbylo.

 

Královna Izabela I. byla neúprosná a ve snaze deislamizovat svou říši rychle zapomněla na vděk Židům, kteří jí pomohli v křižáckém tažení. (Nesmysl, Židé byli křižáky vražděni)

 

Nejen muslimové, ale i Židé dostali jednoznačně na výběr – pokřtít se, odejít do exilu, nebo zemřít. Odešlo přes dvě stě tisíc lidí, což negativně poznamenalo ekonomiku nového království. (Zbytek byl pobit, jen malá část se nechala pokřtít)

 

Ti, kteří konvertovali, se zřejmě nezdáli dostatečně oddaní nové víře a byli neustále sledováni a vyšetřováni. (Často byli zabiti)

 

Dnes už není pochyb, že španělský katolický fanatismus stvořil inkvizici s nejtvrdšími a nejkrutějšími regulemi. „Boží“ a královští bojovníci vyráželi do boje vyzbrojení Příručkou inkvizitora, která je kromě jiného utvrzovala, že poprava je vlastně dobrodiním. I ona pověstná španělská bota pochází z této pochmurné doby!

 

To, co začalo původně jen jako válka proti nekřesťanům a nedostatečně přesvědčeným křesťanům, přerostlo v celkovou nenávist k bigamii, homosexualitě, bisexualitě a údajnému čarodějnictví. Španělské koruně se podařilo vybudovat mysterium teroru, kde měl každý strach z každého a každý udával každého.

 

Statistické odhady řádění nikým nekontrolované inkvizice ve Španělském království jsou neúprosné: za necelých čtyři sta let mělo jen asi dvacet tisíc lidí to štěstí, že nad nimi vyřkli „mírný“ rozsudek o tělesném trestu. Přibližně třicet tisíc uniklo smrti doživotím v žaláři, kde mohli zpytovat svoje „černé“ svědomí. Dalších dvacet tisíc zemřelo oběšením nebo nepřežilo mučení při výsleších. Očistný oheň na hranicích měl spasit asi třicet pět tisíc zbloudilých duší. (Čísla byly pravděpodobně vyšší, neboť např. romské oběti se pořádně nepočítaly nikde) 

 

A asi „jen“ nějakých pět milionů hříšníků bylo posláno do vyhnanství. (Ti uprchli hlavně do muslimského světa)...

Deset genocid nad Bosňáky (a ostatními muslimy) 1683-1995, ale ta 10. pokračuje dodnes (vysvětlení v textu)

K PRVNÍ GENOCIDĚ bosenských muslimů dochází 584 let po První křížové výpravě a trvala od roku 1683 do roku 1699.
Je to první genocida z prvních skutečných, velkých a kolektivních tragédií muslimů, k níž došlo v průběhu a po Velké (nebo) Vídeňské válce mezi Osmanskou říší a Rakouskem.
Vzhledem k tomu, že Turci ve válce ztratili všechnu vládu a sílu v Maďarsku, Slavonii, Lice, Krbavě, Dalmácii a Boce Kotorské, všichni muslimové, kterým se z těchto zemí a regionů nepodařilo včas ustoupit do Bosny a jiných částí jižně od Sávy a Dunaje byli, velmi rychle, stejně jako muslimové ve Španělsku před dvěma sty lety, zabiti, vyhnání, asimilováni a násilně pokatoličtěno.
Iniciátorem a organizátorem první genocidy byla Církev.
Stejně jako o dvě století dříve ve Španělsku, všechny zařízení islámské materiální a náboženské kultury a civilizace: hřbitovy (Mezaristan), mauzolea (Turbe), budovy súfíjských bratrstv (Tekije), knihovny (Kutubhana), lázně (Hamami), kryté trhy (Bedestan), stravovny a hostely pro poutníky a pro chudé (Imaret), domy pro hosty (Misafirhane), hodinové věže (Sahat-Kule), mešity (Džamije), náboženské školy (Medrese), fotnány (Sebilj), jídelny při hlavních cestách pro karavany (Karavan-seraj) a hostinců (Han) na uzemmí Maďarska, Slavonie, Liky, Udbiny, Krbavy, Dalmácie a Boky Kotorské byly poškozeny a zničeny.
Muslimové a všechny jejich posvátné budovy, za pouhých šestnáct let křesťanské vlády (1683-1699), nemohla zachovat a zachránit skutečnost, že muslimové před touto katastrofou po sto šedesát let (od roku 1526 do roku 1683) ovládali stejné země a regiony a křesťanům zaručili všechny lidské, náboženské, kulturní a hospodářská práva.
K první genocidě muslimů je nutno říci, že válka probíhala mezi Tureckem a Rakouskem, ale že oběťmi byli muslimští Bosňáci.


DRUHÁ GENOCIDA proti bosenským muslimům se odehrála na přelomu 17. a 18. století, přesněji 1711 v předvečer Štědrého dne.
Té noci se událo takzvaný "vyšetřování poturčenců", kdy přibližně 1000 muslimů, kolik jich v souladu s příslušnými důkazy, tehdy žilo v oblasti "Staré Černé Hory", která byla tvořena pouze čtyřmi oblastmi se sídlem v Cetinje, tito muslimové byli zabiti nebo uprchli do Nikšiće a obce Tudemili poblíž města Bar.
Stratég, myšlenkový promotér a činitel druhé genocidy proti muslimům, na dnešním území Černé Hory, byla opět Církev, ale nikoliv katolická, nýbrž pravoslavná.
K tomuto existují dvě nezvratné svědectví: za prvé, "vyšetřování poturčenců", vytvořila genocidu muslimů, která začala v předvečer Štědrého dne, který je největší a nejsvětější křesťanský svátek, a za druhé, tato událost, "vyšetřování poturčenců" ​​opěvoval vladika - největší církevní hodnostář a básník Petar II Petrović Njegoš v Horském věnci.
On tímto dal ideologii, epické pozadí a vzor pro všechny následné genocidy proti muslimům v Srbsku, Sandžaku, Černé Hoře a Bosně .
Njegoš největší srbsko-černohorský básník a jako vladika, neboli nositel nejvyšší náboženské i světské vlády, opěvoval, posvětil a v nejvznešenější dílo učinil genocidu, což mezinárodně uznaný trestný čin, který je: vědomé, úmyslné a plánované úplné či částečné zničení národní, etnické, rasové, anebo náboženské skupiny.
Motivem pro spáchání genocidy jsou touha po kořisti, zotročení, rasová národnostní a náboženská nenávist a předsudky. Všechny tyto motivy jsou opěvovány v nesčetněkrát v Horském věnci.


TŘETÍ GENOCIDA proti bosenským muslimům, kterou srbský historik a diplomat Stojan Novaković označil jako "obecné vyhlazování Turků - muslimů z národa" probíhalo na území Srbska mezi lety 1804 až 1820 v důsledku Prvního a Druhého srbského povstání.
Ve skutečnosti, od počátku 19. století, Srbsko a Černá Hora pronásledovaly a vraždily muslimy, chtěli vytvořit svůj vlastní národní stát a neustále expandovali na území muslimů (celý západ Srbska byl již několik století muslimský).
Takže, genocida a devastace jsou v jejich vztahu k muslimům neustálým strategickým cílem v rámci politiky Srbska a Černé Hory v průběhu 19. a 20. století.
Navíc kromě Pravoslavné církve, která od Druhé genocidy hraje klíčovou roli ve Třetí genocidě muslimů (i těch dalších) se přidávají historici a politici, a samozřejmě, také básníci jako byl Njegoš.


ČTVRTÁ GENOCIDA proti bosenským muslimům se odehrála v období mezi lety 1830 až 1867, jako důsledek Hatišerifa z roku 1830 a jeho anexe z roku 1833, kterou se Srbsko zbavilo statutu vazalského autonomního knížectví v rámci Osmanské říše, ale také dostalo možnost vyhnat muslimy z Užice, Šabce, Sokola a Bělehradu, což bylo prováděno od roku 1862 do roku 1867.
Všichni vyhnaní muslimové Porta se usadili v Bosně a postavili dvě nové obce - Horní a Dolní Aziziju, resp. Bosanski Šamac a Orašje.




PÁTÁ GENOCIDA proti muslimům, především Albáncům a Turkům, proběhla na území Srbska a Černé Hory mezi lety 1876 a 1878.
Po povstání v Hercegovině vedených s pomocí Srbska a Černé Hory, dostávají na Berlínském kongresu (1878) na základě svého rozhodnutí, bývalé autonomní knížectví Srbsko a Černá Hora plnou národní nezávislost, ale také výrazné rozšíření území.
To znamená, že srbská území se rozšíří na jih o okresy Niš, Pirot, Prokuplje, Šabac, Kuršumljija, Toplica a Vranje (Toplica a Vranje bylo čistě muslimské, a to hlavně albánské, ostatní oblasti byly obydleny většinou etnickými Srby muslimského vyznání a Bosňáky s trochou Albánců), a Černá Hora se rozšířila na západ o části Hercegoviny (Nikšić, Grahovo, Bileće, Trebinje - šlo o oblasti obydlené Bosňáky).
Ve všech těchto okresech a krajích jsou muslimové okamžitě úplně vyhubeni, a to navzdory skutečnosti, že Srbsko v souladu s rozhodnutími Berlínského kongresu, se zavázala respektovat svobodu náboženství muslimů.
Oblasti dnešního jižního Srbska byly tímto genocidním činem úplně opuštěny a bez populace, což vedlo k ležení ladem zemědělské půdy, což způsobilo velikou škodu, ale nenávist k muslimům byla větší a silnější než jakýkoliv prospěch a zájem.
Město Nikšić (dnes v Černé Hoře) v roce 1876 obývané z 98% muslimskými Bosňáky - od roku 1879 toto město bylo bez Bosňáků, protože Nikšić muslimové zahájili k velký exodus do Turecka, Sandžaku, Albánie, Kosova a Bosny - kvůli tlaku nové černohorské vlády, která Bosňáky-muslimy vyhnala do Turecka.
V období od roku 1862 do roku 1878, za šestnáct let, zmizelo několik stovek mešit, mnohé z Sahat-Kulí, Misafirhane, Imareti, Karavanserají, hostinců, Bedestanů, Sebiljů a Kutubhanů, v Bělehradě, Šabci, Užici, Sokolu, Niši, Pirotu a Vranju, setjně jako se před méně než dvěmi stoletími dělo na území Maďarska, Liky, Kordunu, Udbiny, Dalmácie a Boky.
Takže, dvě genocidy, uskutečněné dvěma různými nepřáteli a v jiném období skončily naprosto stejně.


ŠESTÁ GENOCIDA proti muslimům byla výsledkem rakousko-maďarské okupace Bosny a Hercegoviny.
Ačkoliv bylo Rakousko-Uhersko právní stát, který zaručoval všem občanům základní náboženské a duchovní, fyzikální, biologické a materiálně-vlastnická práva, muslimové (Bosňáci) byli zpočátku proti okupaci Rakousko-Uherskem všemi dostupnými prostředky.
Bosňáci začali bezprostředně po začátku, ale i v průběhu okupace, emigrovat do Turecka, Sandžaku, Kosova a Makedonie (1878-1910), kde stále byla osmanská nadvláda.
Tímto došlo k poklesu muslimské populace v celkové populaci Bosny a Hercegoviny.
Podle sčítání lidu z roku 1879, muslimové tvořily téměř 39% obyvatelstva Bosny a Hercegoviny, ale jejich podíl v populaci v roce 1910 klesl na zhruba 32%.


SEDMÁ GENOCIDA muslimů ze Sandžaku a Černé Hory, stejně jako pokus o násilnou konverzí 12.500 muslimů v Plavu a Gusinju, ti co nechtěli cca 850 bylo zastřeleno.
Tento násilný pokus je přímým důsledkem První a Druhé Balkánské války (1912-1913).
Byla to sedmá genocida proti muslimům na Balkáně, a první proti muslimům ze Sandžaku, protože tam nebyla vláda, která by je ochránila.


OSMÁ GENOCIDA proti muslimům trval od vzniku Království Srbů, Chorvatů a Slovinců v roce 1918 až do pádu království Jugoslávie v roce 1941.
Jelikož životy muslimů v první Jugoslávii neměly žádnou hodnotu, nicméně, byl obzvlášť těžký pro muslimy Sandžaku a východní Hercegoviny - v obci Šahovići, v okrese Bijelo Polje v Sandžaku 07. 11. 1924 během muslimského Svátku oběti, a to bez jakéhokoli důvodu Černohorci zabili 2500 muslimských Bosňáků.
Podle vzpomínek některých přeživších Bosňáků bylo slyšet jak jeden Černohorec, když uviděl starého muslima jak poráží obětní zvíře (kráva nebo beran) řekl druhému Černohorci: "Vidím, že Turek poráží obětní zvíře, on bude naše obětní zvíře."
Nevinného starého muže oběsili a stáhli z kůže zaživa a vyndali mu srdce a hodili ho psu, aby je snědl, pes srdce očichal a nechtěl je jíst, a ten černohorský vrah-řezník řekl: "Ani pes nechce turecké srdce!"
Toto vše bylo zaměřeno na etnické čistky a změnu etnicko-náboženské mapy.
V průběhu roku 1925, 50,000 Bosňáků emigrovalo ze Sandžaku do několika měst Turecka.V Hercegovině královskými výbory během 90 let zakázkou, plánem a systémem, bylo více než tři tisíce mimosoudních a neobjevených, ale i tak dobře známých vražd, samozřejmě vykonaných na muslimech. Tyto vraždy a zastrašování měli vliv na změnu etnického složení východní Hercegoviny na úkor muslimů, a ve prospěch Srbů a Černohorců.


DEVÁTÁ GENOCIDA proti muslimům probíhala od roku 1941 do roku 1945.
Podle do teď probíhajícímu výzkumu Kocoviće, Zerjaviće, Dedijera a Miletiće (všichni nemuslimové), že Druhá světová válka vzala život 103.000 muslimům, neboli 8,1% muslimské populace.
Většina muslimů ve válce zemřela rukou četniků (srbské milice) nebo sousedů, kteří použili nůž a zabíjeli je na prahu domů, na nádvoří a na poli.
Během prvních devíti genocid se muslimové nebránili se zbraní v ruce proti útokům vrahů a darebáků.
Ba naopak od roku 1683 do roku 1992, tedy plných 309 let,  muslimové (Bosňáci) očekávali, že řezníci a zločinci řeknou: "omlouváme se, že vás zabíjíme a v budoucnu budeme mít s vámi soucit." A to se nikdy nestalo, a to byla největší iluze, klam a sebeklam Bosňáků.


DESÁTÁ GENOCIDA, ta nejbrutálnější, nejnemilosrdnější a největší genocida proti muslimům v Bosně a Hercegovině trvá od dubna 1992.
V mnoha ohledech je tvrdší než předchozích devět - krutější, surovější, širší a hlubší rozsahem od všech v celé minulosti.
Jedná se o první genocidu muslimů, ve kterém nějakým způsobem, pracuje Srbsko a Černá Hora s Chorvatskem současně.
V předchozím devíti genocidách nikdy oba sousedé - Srbsko a Chorvatsko - dohromady a současně nečinili genocidu proti muslimům.
Nicméně, i přes všechno utrpení, pronásledování a zabíjení muslimů v této - desáté genocidě, se Bosňáci poprvé, jako národ, organizovaný, s armádou, policií, politikou a státem všemi prostředky bojovali proti Četníkům a Ustašovcům, tedy jedinými argumenty, kterým tito nepřátelé rozumí a uznávají.
Během války 1992-1995 bylo zabito 250.000 Muslimů-Bosňáků.


Nesmíme opomenout, že  chorvatsko-katoličtí Ustašovci (HVO) stojí například za zničením mostarského mostu, kde zahynulo mnoho Bosňáků.




Tato 10. genocida, rozsahem, strukturou plánování a zločiny předčil všechny předchozí.
To zahrnovalo: genocidu, etnocidu, urbicidu, kulturocidu, znásilnění, násilnou christianizaci a vše ostatní, co si zdravý rozum nemůže představit. Některé z výsledků 10. genocidy jsou:

     

• počet usmrcených Bosňanů více než 200.000 z nichž více než 22.000 dětí;

     

• počet raněných: 240.000, z toho 52.000 děti;

     

• počet handicapovaných 100,600, z nichž více než 4000 dětí;

     

• vysídlených: 1,225,000, ve více než sto zemích po celém světě;

     

• vysídlených v Bosně a Hercegovině je 850000;

     

• počet znásilněných žen, 40000;

     

• počet pohřešovaných osob: 53,600, z toho 28,420 ze Srebrenice a Žepe;

     

• počet vesnic, které byly zcela zničeny: 475;

     

• počet měst, které byly okupované: 61;

     

• Procento zničeného bytového fondu je asi 36%

     

• Pouze v Srebrenici, během sedmi dní v červenci 1995 bylo zabito a odvedeno 10,748 lidí (většinou muži), a zbytek populace Bosňáků bylo ztraceno.

     

• Hlavní město Sarajevo bylo obléháno: 1472 dny, kdy nic nemohlo ani dovnitř ani ven bez souhlasu agresora .... a tak dále.

10. GENOCIDA NESKONČILA, ALE STÁLE TRVÁ

Jakto ?

Stále existuje tzv. entita Republika Srbská, která je postavena na lágrech smrti, kde bylo zabito mnoho mužů, žen a dětí, ženy byly tam znásilňovány.

RS je postavená také na masových hrobech, které jsou na území této entity rozesety a mnoho z nich není ani objeveno.

RS slaví 9. leden jako "Den Republiky Srbské", je to ale den, kdy vrazi oslavují svoje zločiny.

Dvě mapy masových hrobů

PŘED 22 LETY RUSKO ZAÚTOČILO NA ČEČENSKOU REPUBLIKU IČKERII - 22 YEARS AGO RUSSIA ATTACKED CHECHEN REPUBLIC OF ICHKERIA

CO PŘEDCHÁZELO ?

8. června 1991 Džochar Dudajev jednostranně vyhlásil nezávislost Čečenské republiky Ičkerie na SSSR


27. října 1991 se konaly v zemi volby spojené s referendem o budoucím osudu země. V referendu a volbách zvítězili zastánci samostatnosti v čele s Džocharem Dudajevem.
 Jeho průběh byla ale prohlášen za chaotický a výsledek sporný. Přesto, že mezinárodní pozorovatelé hodnotili volby jako svobodné a spravedlivé, přiznali, že byly velmi těžko kontrolovatelné, protože mnoho voličů nemělo průkazy totožnosti. Z početného ruského obyvatelstva však nehlasoval téměř nikdo.


V roce 1992 Dudajevem sestavená vláda odmítla podepsat smlouvu o federaci s Ruskem, čímž čečenská část bývalé Čečensko-ingušské ASSR vyhlásila jednostranně nezávislost na Rusku, zatímco Ingušská část se vyslovila pro setrvání jako autonomní stát v rámci Ruské federace.

 12.03.1992 vstoupila v platnost první čečenská ústava, vypracovaná s pomocí pobaltských právníků a vymezující zemi jako "nezávislý sekulární stát".

POLITICKÁ KRIZE V ČRI 1993

Na jaře roku 1993, se v ČRI prudce zhoršily rozpory mezi prezidentem Dudajevem a parlamentem.


17.dubna 1993 Dudayev oznámil rozpuštění parlamentu, ústavního soudu a ministerstva vnitra.


4.června ozbrojení Dudajvci pod vedením Šamila Basajeva zachvátili městskou radu v Grozném, kde se konala schůze parlamentu a Ústavního soudu; Tak, v ČRI došlo k převratu.


Takže v ústavě přijaté v loňském roce došlo ke změnám a v zemi zavedla režim osobní moci Dudajeva, která trvala až do srpna 1994, kdy byla moc vrácena zákonodárné moci - parlamentu.

FORMOVÁNÍ PROTIDUDAJEVSKÉ OPOZICE MEZI LETY 1993 A 1994

Po převratu 4. červen 1993, v severních regionech Čečenska, které jsou mimo kontrolu vlády v Grozném, vytvořili ozbrojenou protidudajevskou opozici, která začala ozbrojený boj proti režimu Dudajeva.
První opoziční organizace Výbor Národní Spásy, který učinil několik ozbrojených akcí, ale byl brzy poražen a rozpadl se.
Na jeho  místo přišla k Prozatímní rada Čečenské republiky v čele s Umarem Avturchanovem, sám se prohlásil za jediný legitimní orgán na území Čečenska.
Prozatimní rada Čečenské republiky jako takové uznály ruské úřady, aby jí poskytly plnou podporou (včetně zbraní a dobrovolníků).

CESTA K VÁLCE S RUSKEM (POHLED RUSKÝ I POHLED ČEČENSKÝ)

Od léta roku 1994 v Čečensku, propukly boje mezi věrnými Dudajevovi a opozicí Prozatímního rady Čečenské republiky, která byla neoficiálně podporována Ruskem.


Dudajevovci řídily útočné operace proti opozičním silám v Horním Těreku a okresu Urus-Martan. Byly doprovázeny značnými ztrátami na obou stranách používali své tanky, dělostřelectvo a minomety.

Obě síly byly přibližně stejné, a žádná z nich nemohla získat převahu v boji.


26.listopadu opozice potřetí neúspěšně zaútočil Grozného.
Dudajevci zajali řadu ruských vojáků, " kteří bojovali na straně opozice" na základě smlouvy s Federální zpravodajskou službou.


Podle čečenského novináře Adlana Chasanova jedním z nejzávažnějších důvodů pro vojenský zásah v Čečně byl i tranzit kaspické ropy přes čečenské území, což Rusko dosud popírá.


V létě 1994 účastníci zasedání v Istanbulu posuzovali variantu trasy ropovodu Baku-Groznyj-Novorossijsk, načež prezident Boris Jelcin údajně pronesl, že "čečenský problém musí být vyřešen do prosince". Nestalo se tak ani do prosince, ani později.


Podle Asociace pro mezinárodní otázky stálo Rusko v roce 1995 před podpisem smlouvy na využití kaspické ropy. Nejrychlejší a nejlevnější cesta vedla přes území Čečenska a pokud by se jí podařilo sesadit Dudajeva, dohodě by nic nebránilo.

CHRONOLOGIE PRŮBĚHU VÁLKY (ruský pohled)

1994

16. září - DudaJev vyhlásil v kontrolovaném pásmu stanné právo.


15. října - Grozný napaden a zabrán vojsky opozice (bylo zabito jen sedm lidí), ale z Moskvy dostali rozkaz opustit město. Skupiny Avturchanova a Gantamirova spěšně vyšly z Grozného.




26. listopadu - Síly Prozatímní rady Čečenska s podporou ruských vrtulníků a obrněných vozidel napadly Grozné ze čtyř stran.
Ze strany opozice se zúčastnilo 1200 lidí, 50 tanků, 80 obrněných transportérů (APC) a 6 letouny Su-27.
Opoziční síly, vyšly z Tolstoj-Jurt a dostaly se na Divadelní náměstí, ale před dosažením báměstí Šejcha Mansúra byli obklíčeni.
Gantamirovci vyšli ze strany Černorečí v Zavodském rajónu a setkali se s Abcházským praporem vybraných bojovníků.
V následku tohoto tanky a pěchota zůstala bez ochrany, ale bez větších obtíží se dostaly do centra města, kde byli rozstříleni granátomety.
Mnoho tankistů bylo zabito, desítky byly zajati.
Vojsko Labazanova se pokusilo vstoupit do města přes náměstí Minutka a Leninské třídy do prezidentského paláce, bylo však podrobeno silné dělové palbě.
Pouze dvěma tankům z jednotky se podařilo dokončit úkol, ale byly zasaženi na přístupech k prezidentskému paláci.
Celkem útočníci ztratili 500 mužů a bylo zničeno více než 20 tanků, a ještě 20 tanků bylo zabráno Dudajevci a asi 200 vojáků padlo do zajetí.


11. prosince - Jednotky ministerstva obrany a ruského ministerstva vnitra vstoupily na území Čečenska díky dekretu ruského prezidenta Borise Jelcina  "o opatřeních k omezení činnosti ilegálních ozbrojených skupin v Čečensku a v zóně konfliktu Ossetie-Ingušetie".


12.prosince - Kolona federálního vojska se dostala pod palbu z vesnice Assinovskaja.
Mezi ruskými vojaky byli zabití a zranění.
Assinovskaja byla obklíčena.
V obci Nová Šara zástup obyvatel okolních vesnic zablokoval silnici.
Vasi 14,20 h. u obce Dolinskoje, 25 kilometrů severo-západně od Grozného, ​​rebelové pod vedením Vacha Arasnova zahájili raketový útok na  Vzdušné síly útočného praporu ruských vojsk z BM-21 "Grad". V důsledku čehož 6 vojáků bylo zabito a 13 jich bylo zraněno.
Krátce předtím průzkumnici našli čečenské "grady", kteří byly připraveni zaútočit na ruské pozice, ale velení nebylo schopno se využít informace.
Ruská strana okamžitě reagovala nálety bojových vrtulníků a letadel na pozice Čečenců.
K 22. prosinci síly ČRI pokračovaly v ovládání vesnice.
Podle jednoho z velitelů Čečenců, Hussejna Iksanova, ruská vojska ztratila v boji skoro 200 lidí.


13. prosince - Byli zástupci "Svazu národů Kavkazu" na zasedání Státní dumy.
Viceprezident "Svazu národů Kavkazu" Žantemir Muhamedovič Gubačikov se dožadoval jménem Čečenců a všech Kavkazců, jménem mimořádném sjezdu národů Kavkazu, která se konala ve městě Nalčik, 12.11.94. "Okamžitého stažení ruských jednotek z území Čečenska", "zrušení starého rozhodnutí Nejvyššího sovětu Ruské federace ve vztahu k nezákonnosti a nezákonnosti volby prezidenta Čečenské republiky ", a stíhat ty, kdo vyzbrojil opozici pro údajně rozpoutání války.


14.prosince - Ruský prezident Boris Jelcin poslal hlavě čečenských separatistu Džocharovi Dudajevovi ultimátum, aby složili zbraně, jinak RF začne útočit na Grozné.Mi-8 (325-tý samostatný vrtulníkový pluk) byl zasažen palbou ze země v oblasti Nového Šaroja provádějící lety s nákladem potravin a zdravotnického materiálu. On udělal nouzové přistání; dva členové posádky byli zabiti nepřítelme na zemi, a třetí zemřel v zajetí od zranění.


19. prosince - Části divize Pskov pod velením generálmajora Babičeva obešli Samaški ze severu, a společně s ostatními části ruských sil pochodovali neobydleným a bezstromovým hřebenem Sunža, jde o hřeben na západním okraji města Grozného, ​​kde vstoupili v boje proti Dudajevcům.


Dne 20. prosince - Byl Mi-8MTV-2 (Vnitřních vojsk ministerstva vnitra Ruské federace) zasažen střelou z RPG během evakuace ztrát v regionu obce Petra a Pavla, 5 lidí bylo zabito.


22.prosince - V Moskvě na Okresní železnici pro nákladní vlaky, jezdící mezi stanicemi a Kožuchovo-Kanatčikovo vybuchla podomácku vyrobená bomba, plněná 400 gramy TNT.


24-28 prosince - Byla bitva o Chankalu, spadající pod okres Grozného.


27. prosince - Ve 21:05 došlo k výbuchu na autobusové lince 33. na konečnou stanici na jižním vchodu do Celoruského výstavního centra. Řidič autobusu byl zraněn. Cestující se dostali ven z kabiny, takže jim nic nebylo. Podle předběžných údajů vyšetřování, útok zákazníci teroristické byly "zástupci jedné ze skupin čečenských". Prošetření ukázalo, že výbušné zařízení fungovalo na bázi безоболочное(nevíme jak to přeložit, poznámka RP-DawahMedia) výbušný typ, který se rovná síle 250 gramů TNT, které bylo umístěno pod předním sedadlem autobusu.


31.prosince 1994 až 06.03.1995 - Útok na Grozný.
Prosinec 1994 - V rajónu Šatoja bylo ze země sestřeleno letadlo 899-tého leteckého útočného pluku. Pilot se katapultoval. Velitel eskadry Viktor Bondarev potlačil protiletadlové zbraně bojovníků, a až do příjezdu záchranného vrtulníku, střelbou ze vzduchu vyhnal bojovníky z místa pilotního přistání. Sestřelený pilot byl zachráněn.

1995

Bude brzy doplněno.

1996

Bude brzy doplněno.
KONEC VÁLKY 31. SRPNA 1996


ČEČENSKÝ POHLED NA VÁLKU


Po prvním tažení v roce 1994–1995, které vyvrcholilo zničující bitvou o Groznyj, se pokusily ruské federální síly o ovládnutí horské oblasti Čečenska, ale byli zahnáni zpět čečenskými partyzány a nájezdy na roviny, navzdory ohromnosti ruského vojska, jeho vojenskému vybavení a letecké podpoře.


Následná všeobecná demoralizace federálních sil a veskrze všeobecná opozice ruské veřejnosti brutálnímu konfliktu vedla Borise Jelcina k vyhlášení příměří v roce 1996 a k podpisu mírové smlouvy o rok později.Organizace na ochranu lidských práv obvinila ruské síly z nepřiměřeného a bezohledného použití síly, kdykoli se setkávali s odporem, což mělo za následek řadu civilních úmrtí (například podle organizace Human Rights Watch, ruské dělostřelecké a raketové útoky zabily nejméně 267 civilistů během prosince 1995, separatistické nájezdu na Gudermes).


Dominantním Ruská strategie byla založena na používání těžkého dělostřelectva a leteckých úderů v průběhu tažení, což vedlo některé Západní a čečenských zdroje k tomu, že označili ruské letecké údery jako záminku k vyvolávání bombových teroristických útoků v jiných částech Ruska.


Je ironií, že vzhledem k tomu, že etničtí Čečenci z Grozného byli schopni hledat útočiště u svých Teipů (čečenské a ingušské klany) v okolních obcích, vysoký podíl počátečních civilních obětí byly etničtí Rusové, kteří nebyli schopni si obstarat životaschopné únikové cesty.


Obce však byly rovněž těžce cíleny z prvních týdnech konfliktu (ruské kazetové bomby, například zabily nejméně 55 civilistů během ledna 1995, Šali kazetový bombovém útoku 3 civilisty).


Ruští vojáci často bránili civilistům v evakuaci z oblastí hrozícího nebezpečí a bránili humanitárním organizacím v pomoci civilistům v nouzi.


Bylo široce uváděno, že ruská vojska, zejména ty, které patří do Ministerstva vnitra, spáchaly četné a zčásti systematické mučení a popravy separatistických sympatizantů; oni byli často spojeny s začistka ( "čistící" nájezdy, které dopadali na  celé městské čtvrtí a vesnice podezřelých z přechovávání bojeviků - " separatistických bojovníků").


Humanitární a pomáhající skupiny zaznamenaly přetrvávající dění ze strany ruských vojáků, a to cela náhodné zabíjení, znásilňování a rabování cíleného na civilní obyvatelstvo, často v rozporu s jejich etnickou příslušností.


Separatistické bojovníci brali rukojmí v masovém měřítku, unesli nebo zabili Čečence považováé za spolupracovníky, a týrali civilní zajatce a federální válečné zajatce (zejména piloty).


Oba, separatisté i federální síly unesli rukojmí pro výkupné a používali je jako lidské štíty během bojů a pohybu jednotek (například skupina obklopených ruských vojsk si vzala přibližně 500 civilních rukojmí v 9. městské nemocnici v Grozném).Porušení, kterých se dopustili příslušníci ruských sil byli obvykle tolerovány ze strany jejich nadřízených a nebyli potrestáni, i když se to prošetřovalo (příběh Vladimíra Glebova sloužící jako příklad takové politiky).


Nicméně, ruské televize a noviny široce hlásily do značné míry necenzurované obrazy z masakrů.
V důsledku toho, že ruská média pokryly události v Čečně se stalo, že došlo ke ztrátě důvěry veřejnosti ve vládu a k strmému poklesu popularity prezidenta Jelcina.
Čečensko byl jeden z nejtěžších těžkostí Jelcinovy ​​prezidentské volební kampaně v r. 1996.


Navíc, vleklá válka v Čečensku, a to zejména mnoho zpráv o extrémním násilí proti civilnímu obyvatelstvu, podnítilo obavy a opovržení Ruskem jinými etnickými skupinami ve Ruské federaci.

NÁSLEDKY

Výsledkem války bylo podepsání dohod ve městě Chasavjurt a stažení ruských vojsk.
Čečensko  se opět stalo de facto nezávislým.

Zničené domy a vesnice nebyly obnoveny, ekonomika - byla vlastně kriminálního typu, nicméně kriminální nebyla nejen v Čečensku, podle bývalého náměstka Konstantin Borového, úplatky ve stavebnictví jako smluv Ministerstva obrany v průběhu první čečenské válce, dosáhl 80%  ze smluvené ceny.
Vzhledem k etnickým čistkám a nepřátelství Čečensko opustilo prakticky všechno nečečenské obyvatelstvo.
V zemi začala meziválečná krize a růst Wahhábismu, později toto vedlo k invazi do Dagestánu, a pak k začátku Druhé čečenské války (srpen 1999–16. dubna 2009).


Podle střízlivého odhadu přišlo o život 7 500 vojáků ruské armády, 4 000 čečenských bojovníků a více než 35 000 civilistů.


Dle jiných odhadů se počet obětí pohybuje mezi 80 000 až 100 000. Odhad celkového počtu obětí dvou ruských intervencí v první čečenské válce a druhé čečenské válce je 300 000 lidí z celkového počtu 1 milion obyvatel.


Z více než 500 000 osob se v důsledku bojů stali uprchlíci, jejich města a vesnice zůstaly ležet v troskách.

FOTOGALERIE (PODÍVEJME SE OČIMA ČEČENCŮ)